Kapitola 2: Zatmění

Sedím v křesle naproti oknu. S hrnkem čerstvě umleté kávy v ruce pozoruji východ slunce. Už dlouho jsem nepociťoval takový klid.

„Co tu blbneš tak brzo? Je sobota neměl bys dospávat?“ Usmívá se na mě ve futrech Marika.

„Nemohl jsem dospat. Asi je tu na mě moc velký klid. A co ty? Normálně spíš do devíti.“ Ušklíbnu se na ni. Jde ke gauči naproti křeslu a plácne sebou o něj.

„Vzbudil mě ten ichtyl. Volal mi. Já to teda měla jen na vibrace, jenže jsem měla telefon u hlavy. Má dneska ranní a chtěl… panebože já nevím, co chtěl. V polospánku jsem mu něco odkývala, ale nevím co. Výborně budu mu muset zavolat znova. “ Obrátí oči v sloup.

„Proč s ním vlastně jsi?“

„Já sama nevím. Asi je to podobný jako ty s Adrianem, jenže Miky je… hodný. Teda až moc hodný.“

„Já bych takovýho kluka bral hned.“

„Jo hochu, jenže ty jsi gay a ti jsou zákeřní.“ Uculuje se na mě.

„Ty jsi blbá.“ Zasměju se a hodím po ní polštář, který mám za zády. Odrazí ho na zem.

„Vidíš mám pravdu. Ozval se ti vůbec Adrian? “

„Jo, ozval. Bylo mi řečeno, že „přežívá“. Ale moc se mi s ním nechtělo bavit.“

„A máti?“

„Ta stará čarodějnice mi napsala, kdy si přijdu pro věci.“

„Budeš tu teda bydlet? “

„Mám na vybranou?“ ušklíbnu se.

„Hele mohl jsi dopadnout hůř.“

Zvedne se a jde ke kuchyňské lince. „Stejně je to neuvěřitelný, že jsme na sebe takhle narazili.“ Zapíná konvici na čaj a z dózy tahá pytlík s černým čajem.

Má pravdu je to neuvěřitelný. Minulý týden v pátek, potom, co jsem se pohádal s matkou, jsem si zabalil nejnutnější věci a v sobotu ráno odjel prvním ranním vlakem. Pár hodin jsem bloumal po městě, až jsem nakonec zaparkoval v jedné kavárně. Tam jsem potkal Mariku. Asi dva roky jsme se neviděli. Řekla mi, že sem občas v sobotu chodí na snídani a já ji na oplátku povyprávěl, co se mi stalo. Nabídla mi u sebe azyl. Zrovna se jí odstěhovala spolubydlící. Větší štěstí jsem mít nemohl.

„Chtěl bych ti moc poděkovat. Nevím, co bych bez tebe dělal.“

„Ale… jsem moc ráda, že jsem tě potkala a zase se spolu bavíme. Nechápu, jak jsme se mohli rozhádat kvůli Damiánovi.“

„Jeho mi vůbec nepřipomínej. S ním šel můj život totálně do kopru.“

Marika si bere svůj už hotový čaj a jde si s ním znovu sednout na sedačku.

„Škoda, že naše přátelství nebylo tehdy upřímnější. Kdybychom si bývali řekli, že s ním… nemuseli jsme to vůbec absolvovat.“

 

10.02

10:00

Uběhly asi dva týdny mého pobytu u Mariky. Mám pocit, že se můj život konečně stabilizoval. Rozhodl jsem se, že změním psychiatra, práci, šatník i vzhled. S Marikou si rozumíme víc, než kdy dřív. Asi nás ta „situace“ s Damiánem opravdu posílila, i když cosi… nevím asi mě trochu uvnitř žere, že jsem se s ní o něj dělil a po každý, když ji vidím mi připomene celý to neblahý období a nástup všech těch věcí, který teď vyvrcholily. Možná by bylo nejlepší bydlet sám, ale to bych neutáhl pronájem a nikoho s kým bych mohl bydlet neznám. Musím se přes to zkrátka přenést.

P. S. Adrian chce vrátit klíče. Budu to natahovat.

 

S Marikou jsme právě ve městě. Neustále mě s sebou někde tahá. Skoro mi přijde, že nabyla dojmu, že když mi pomohla musím s ní trávit čas. Ale to se mi asi opravdu jenom zdá, nikdy taková nebyla.

„Hele, nezajdeme do hmka?“ Otočí se na mě Marika přilepená k tamní výloze.

„Fakt tam chceš? Nepůjdeme si radši sednout?“

„Pak si zajdeme na kafe. “ řekne, zatímco se hrne ke vchodu.

Možná můj dojem nebyl úplně mimo. V obchodě Marika skáče od stojanu ke stojanu a ptá se: Jak v tom budu vypadat? Co ta barva? Ten vzor je jako pro stoletou stařenu, viď? Líbí se ti ten volán? Po nějaké chvíli už ji ani neposlouchám. V kapse mi začne zvonit telefon. Volá fotr. Normálně bych mu to nevzal, ale v téhle situaci je to spása.

„Volá otec, musím to vzít. Půjdu ven.“

„Jojo.“ Zamručí nepřítomně Marika.

Vyjdu rychle ven a přijmu hovor.

„Ahoj tati. Co se stalo?“ Řekl jsem to víc vesele než bylo v plánu.

„No, ahoj Nikolasi. Musíme si promluvit.“ pronese vážně.

„Co se děje?“ Začínám být lehce nervózní.

„Jak si to představuješ?“

„Co si jak představuju?“

„Prý ses odstěhoval od matky a byl k ní hrubý. “

„Aha, ona si stěžovala. “

„Jaká ona snad máma.“

Mám sto chutí poslat ho někam, když v tom se slyším říkat:

„Hele víš co? Tohle mě nebaví. Ty se o mě nezajímáš! Nikdy jsi se o mě nezajímal. Oba jste jako rodiče pohořeli. Běž si za tou svou fuchtlí. Ještě nejseš tak starej. Můžeš si pořídit třeba deset fracků a kurvit život jim. Já vás ani jednoho nepotřebuju. Do práce chodím, tudíž po vás nic nechci. Dejte mi oba pokoj!!“ Jenom jsem to dořekl, zaplavil mě samotného údiv. Nikdy jsem se mu nepostavil. To je poprvé. Padá ze mě obrovský balvan. Vůbec ho neslyším. Patrně jsem ho odzbrojil. Radši vypínám hovor, než na mě stihne řvát. Proboha, on mě tak vytočil a zároveň mnou pulzuje taková zvláštní nervozita. Začínají se mi klepat ruce. Asi na mě jde záchvat úzkosti. To nic Nikolasi, zhluboka dýchej a představ si, jak celá tahle událost padá ve skleněné kouli dolů a tříští se na kusy. Musím si zapálit. Když škrtnu zapalovačem, vytane mi na mysl Damián. Chvilku hypnotizuju obrazovku. Nakonec do kontaktů napíšu Damiánovo jméno a kliknu na něj.

„Ahoj Nikolasi.“

Vůbec mu nedokážu na pozdrav odpovědět.

„Nikolasi?! Nikolasi, jsi tam?“

„J… jo jsem tady.“ vykoktám ze sebe

„Proč mi voláš?“

„Potřebuju tě vidět.“

Krucinál Nikolasi, co to děláš?

„Aha, tak přijď. Pořád bydlím na točité.“

Doslova vidím ten jeho škodolibý ksicht.

„Ok, jsem na cestě.“

V rychlosti píšu Marice zprávu, že se mi udělalo zle, což vlastně ani nelžu a mířím na nejbližší zastávku. Alespoň, že bydlí jenom deset minut od centra. Nikolasi, tohle je CHYBA!!!

 

Jsem vážně u něj doma. Vůbec se nedokážu soustředit na to, co mi říká. Mele něco o tom, že to s Marikou byla chyba. Že si potřeboval dokázat, že není gay, ale konečně si přiznal, kým je.  Milý chlapče, to bych ti možná i věřil, jenže ty jsi zmetek. Moc dobře si pamatuju ten tvůj výraz, když to celý prasklo.

Naklání se ke mně. Líbá mě! Poddávám se tomu. Stoupnu si a začnu z něj rvát tričko. Povalím ho na sedačku a vrhám se na něj. Má mysl už nic nenamítá. Probíhá zatmění.

 

Zvedám se z pohovky. Z podlahy sbírám svoje oblečení. V rychlosti se soukám do riflí.

„Ty už jdeš?“

Ignoruji jeho otázku. Chci se, jen dostat pryč.

„Nikolasi?!“

„Ano, odcházím, Damiáne!“ Už jsem skoro oblečený. Mířím k předsíni, aniž bych mu věnoval jediný pohled. Damián rychle vyskočí. Chytí mě za loket.

„Co se děje?“

Teď už se na něj musím otočit. Proč se na mě tak vyděšeně dívá?

„Ty se děješ. Tohle byla chyba. Já s tebou být nechci. Seš mi odpornej.“ Říkám to s takovým ledovým klidem, že to i mě děsí. Sám od sebe pustí moji ruku. Tváří se…, že ho to snad zabolelo. Nechci tomu věnovat pozornost. Vycházím z bytu. Když se konečně dostanu ven první, co udělám je, že si zapálím. Ten první šluk je nejlepší…po sexu obzvlášť.

---